Děkuji Ti pradědečku...

Tento článek mi leží na srdci již několik dní, ale teprve v tomto okamžiku se mi zdá, že přišel ten pravý okamžik pro jeho sepsání... 

Jaký cit chováte ke svému pradědečkovi? Měli jste ho možnost poznat osobně, anebo jeho osobnost znáte pouze z vyprávění Vaší babičky? Inspiroval Vás jeho život něčím?

I já bych se s Vámi ráda podělila o pocity, které jsou ve mne vyvolány při zmínění jména mého pradědečka, a sice František Herzig... Osobně jsem ho neměla možnost nikdy poznat, ani moje babička ho téměř nezažila. Zemřel již v roce 1942 ve válce. Přesto mne jeho osobnost a jeho životní cesta už od mého raného dětství něčím upoutala. A proto jak šel čas, tak jsem se na něho neustále vyptávala a dožadovala se pro mne cenných informací. Ty nejdražší mi však poskytly pradědečkovi zápisky z vojny a poté dopisy z druhé světové války... Můj praděda byl i skvělý fotograf. Děkuji mu za tu spoustu fotografií, které tehdy pořídil a já se skrze ně mohu na svět dívat pradědečkovýma očima. A že se je dívat na co :)

Napadlo mne, že svého pradědu mohu daleko lépe poznat, když navštívím místa, na kterých zanechal svou stopu. Vím, že velmi miloval přírodu, to jsem určitě zdědila po něm. A také mu byla velmi drahá jeho vesnička, kde prožil své dětství a mládí. Vydávám se proto na cestu. Mé nohy mne dovedly až na místo, které je zachycené na jedné z jeho fotografií. Jedná se o kopec mezi Jestřebím a Pobučím, na jehož vrcholu stojí dřevěný kříž. Je odtud nádherný výhled na pohoří Jeseníky a já tuším, že zde praděda strávil nejeden okamžik. Dívám se odtud na jeho vesnici, prohlížím si ty domy, které stojí kolem silnice a najednou mé oči upoutá obrovská stodola. Ano, je to ta, kterou má praděda zachycenou na další fotografii. To znamená, že několik desítek metrů od ní se nacházejí pole, na kterých svým rodičům často pomáhal. Ať už svému otci, když oral s krávami pole, anebo své mamince při kupčení sena... V blízkosti kopce, který jsem s láskou navštívila, roste velmi mnoho starých třešní. Hlavou se mi honí myšlenka, zda-li si můj pradědeček někdy odtud nějakou třešni utrhl, nebo snad procházel okolo toho nádherného buku, který roste opodál v lesíku? Se západem slunce scházím z kopce dolů do starého sadu a mé kroky se ubírají dále k Jestřebí, přes které chodil praděda každý den za prací do blízkého Zábřeha... 

Nezbývá mi než... Děkuji Ti pradědečku, že i já jsem mohla navštívit tak líbezné místo a alespoň na chvíli si procítit tvoje zážitky a radosti, které v Tobě toto nádherné místo vyvolalo. Děkuji Ti. Mám Tě ráda...

Mně veselo je v přírodě, mně volno v stínu lesa,

kam pohlednu samý ráj, až srdce mně plesá.

A všude květ mě uvítá a ptáků zpěvné hlasy

a vůkol mě je samý ples i šťastné blahé časy.

Jak volno mně, jak veselo, jak těší mě to žití,

nic nermoutí mě v přírodě, v ní radost je mi dlíti.

                                 (František Herzig)