Smutný osud nadějného absolventa zábřežského gymnázia Stanislava Polácha

Ráda bych se s Vámi podělila o silný příběh života zborovského rodáka Stanislava Polácha poznamenaného první světovou válkou, který jsem snad náhodou, snad to tak mělo být, objevila zapsaný v obecní kronice Zborova, a sice....

„Světová válka překvapila zdejší tichou a klidnou vesničku víc než dosti. Nastalo mnoho smutku v rodinách, nedostatek, hlad, vojenské rekvizice zásob a pak španělská chřipka, to vše navštívilo zdejší obyvatelstvo měrou hojnou, tak že každý už prosil, aby toto strašné zápolení směřující k všeobecnému rozvratu bylo zažehnáno. Ve válce padlo 7 mužů ze zdejší obce, invalidů jest 4. Prazvláštní smrtí zahynul Polách Stanislav z čísla 8, syn stolářského mistra Josefa Polácha, jenž musel jako 18tiletý narukovati. Z onoho domu byli všichni tři muži na vojně, a sice otec blíže k 50ti let a pak oba jeho synové, z nichž mladší Stanislav musel co 18tiletý do pole válečného. Vystudoval čtyři třídy českého gymnázia v Zábřehu, pak si jej otec nechal rok v stolářské praksi, chtěje jej potom dáti do Brněnské průmyslové školy.

Válka však vše obrátila. Zmíněný Stanislav Polách prodělal několik bojů na ruské frontě a upadl do ruského zajetí roku 1916. Rusové odvezli jej co zajatce velmi daleko, až do Taškentu (Turkestán). Odtud psával rodičům až do měsíce (neznámo) roku 1918. Pak dopisy přestaly a syn stal se nezvěstným. Až tu pojednou z čista jasna dostane otec zprávu z vojenské nemocnice v Olomouci v září roku 1920, že tam dlí jeho synek Stanislav. Otec a starší syn hned vydali se na cestu, ale shledali se v Olomouci se Stanislavem choromyslným, pozbyvším nadobro řeči. S počátku koukal na ně tázavě, ale pak z posunků vyrozuměli, že je poznává. Rozveselil se poněkud, napsal jim i, nemoha mluviti, několik kusých vět, ale pak upadl do tvrdé zádumčivosti, koukaje dlouho bez hnutí strnule do téhož místa. Přivezli si jej domů, ale naděje na vyléčení nebylo. Hrozná zádumčivost se ztrátou řeči jej neopouštěla.

Ve středu před Zeleným čtvrtkem, dne 24. března 1921 svítil v noci úplněk zvláště zářivě. Teprve o 11 hod. v noci uléhal starší syn Josef na lůžko, kdy Stanislav, jak si Josef povšiml, dobře spal. Když však ráno na Zelený čtvrtek domácí vstávali, Stanislavova postel byla prázdná a po něm nikde ani památky. Zmizel nepozorovaně v noci v košili a ve spodkách, ale nikdo nevěděl jak. Prohledány kde které šupně, kolny, hranice dříví, vyloven rybník v dědině i za vesnicí, hledáno v lesích i po celém okolí, až v Šumperku, ale po Stanislavovi jako by se byla země slehla. Nebylo ho nikde.

Přišel Velký pátek, o zmizelém ani potuchy, na Bílou sobotu rovněž nejmenší stopy po něm nebylo a velkonoční neděle také žádné zprávy o choromyslném nepřinášela. Této neděle večer měl Odbor Národní Jednoty zkoušku na divadlo. Po divadle kolem desáté hodiny večer, stáli ještě mládenci před kaplí a tu s vrchu kaple ozve se divný, táhlý zvuk. Hned si všichni vzpomněli, nebude-li to Stanislav. Vnikli do kaple, ale zvuk občas přicházel od stropu. Vylezli tedy mládenci na kůr a pak až na půdu kaple, kde ubožáka našli nad oltářem umírajícího. Rychle poslali pro otce, který si jej za pomoci mládenců donesl domů a doma teprve hned po přinesení vydechl naposled.

Zůstane navždy záhadnou otázkou, jak mohl se onen ubožák dostati do kaple zamčené. Z domu jej vytáhl asi měsíc jako člověka náměsíčného, pak musel se toulati celou noc po vesnici a snad i kolem vesnice, k ránu pak skryl se u kaple, která za svitu měsíčního poskytuje světlý bod. Když šel strýc Šanovec zvonit klekání ráno, vnikl nemocný nepozorovaně do kaple a Šanovec po zvonění ještě za tmy ničeho si nepovšimnuv kapli zavřel. Pak se zvonit nejde až na poledne na sobotu Bílou, a tu Stanislav, v kapli nepozorován, vylezl až na půdu s kůru otvorem ve stropě pomocí podia k harmoniu a hole, jelikož schody na půdu nevedou a žebříku tam rovněž nebylo. Že při této nesnadné manipulaci musel i spadnout, o tom svědčily jeho potlučeniny v předu hlavy.

Pohřeb jeho tak tragicky zemřelého konán v úterý po velikonoci za velké účasti lidu a u kříže poblíž školy rozloučil jsem se s ním za Odbor Národní Jednoty, jejímž platným členem také byl.“