Zkuste to i Vy... :)

Je na čase, abych se s Vámi podělila o uvědomění, které se mi zhruba před pěti měsíci dostalo, a díky němu jsem změnila podobu svého současného života. A vězte, nedotýkalo se to tenkráte pouze mne…

Mnohý z nás se v různých obdobích svého života potýká s nejrůznějšími prožitky, musí na ně nějak reagovat a často jednáme jaksi automaticky, bezmyšlenkovitě, netušíme proč vlastně. Tato jednání nás překvapují, nevíme, co za nimi stojí, prostě se tak vždy musíme zachovat. Cítíme to jaksi z nitra. Jenomže nám to ne vždy vyhovuje a v důsledku nám to spíše vlastně překáží, nejen že ubližujeme sobě, ale dotýká se to většinou i okolí, nemluvě o našich nejbližších. Tohle přece ale vůbec nechceme! Máme možnost to nějak ovlivnit? Můžeme to v sobě přenastavit? Změnit se?

Dříve jsem si myslela, že to takřka není možné, ale…

Ale přihodilo se mi něco, co můj názor změnilo a ještě více mne otevřelo poznávání vlastní rodiny, celého rodu, protože tato jednání pramení často z prožitků našich předků…

V říjnu loňského roku jsem měla možnost navštívit jednu známou, která se zabývá kraniosakrální terapií. Velice příjemná záležitost. Tehdy jsem ovšem netušila, jak moc mi pomůže. Během této terapie dochází ke spuštění samouzdravovacích procesů v těle, které dobíhají ještě několik dní poté. A protože za nejrůznějšími neduhy, se kterými se v našem životě potýkáme, často stojí právě různé emoční prožitky a bloky, tak se mi po této terapii začínaly některé důležité věci ukazovat.

Již při cestě domů jsem si začala uvědomovat jednu skutečnost, se kterou se musela potýkat moje prababička a začínala jsem si její prožitky a strachy uvědomovat i v souvislosti se mnou, že vlastně podvědomě tyto strachy opakuji, aniž bych ale k tomu měla zásadní důvod, jaký měla tenkrát ona.

O co vlastně šlo?

Praděda František s prababičkou Marií žijí poklidně v jedné domácnosti společně se svou prvorozenou dcerou Marií a také s Anežkou Voráčovou, maminkou Marie. Jenomže přichází září roku 1938, nejdříve všeobecná mobilizace, později Mnichovský diktát a najednou je i Zábřežsko zahrnuto do okupovaného území a přičleněno k Třetí říši. Praděda František se začíná podílet na správě obce Skaličky, až do roku 1942 působí coby obecní rada. Jenomže probíhající válečný konflikt si žádá stále nové a nové vojáky, a proto byl i praděda nakonec povolán a v únoru daného roku odjíždí do výcvikového tábora do Francie. V té době je prababička již pět měsíců opět těhotná. A právě tyto okamžiky pro ni musely být hodně psychicky vypjaté. Z domu odešel jediný muž, který je mohl materiálně zajistit, nejistota před narozením dítěte, strach o jeho život. Dodnes ji obdivuji, neboť to muselo být pro ni velmi náročné. Zvládla to, ale…

To, co prababičku jistě drželo v naději, byly dopisy, které ji praděda pravidelně zasílal, ona ho zase na oplátku hojně zásobila potravinami a novinami z domova, které mu do Francie posílala. Jenomže i v dopisech praděda často líčil, jak válečný konflikt probíhá a co vše si již zakusil. V červnu 1942 se jim narodila druhorozená dcera Františka. Praděda bohužel u toho nebyl, dozvídá se to až o několik týdnu později, vidí i fotku malé dcerky, je nevýslovně rád a již se těší na dovolenou a návrat domů k rodině, ale…

Přichází září, František Herzig bojuje na Kavkaze, dopisy nechodí a začátkem října navštíví prababičku Marii vojáci v uniformách, kteří ji přišli sdělit smutnou zprávu, její manžel dne 14. září padl. Ani si dnes vůbec nedovedeme představit, co to pro prababičku muselo znamenat, co prožívala, jak se s tím vůbec vyrovnávala…

Zvládla to, dcery vychovala a byla skvělou babičkou, prababičkou, ale s těmito prožitky se jisto jistě podotýkala až do konce svého života… Dožila se krásných 86 let. Zažila jsem ji do svých pěti :)

A právě tady bych ráda navázala na to, jak moc se mohou tyto prožitky dotýkat nás samotných. Tenkrát v autě jsem si uvědomila, že když má můj „muž“ odjet někam daleko, i když třebas jen na pár dní, anebo se odněkud dlouho nevrací, tak v sobě prožívám neskutečné strachy a bolesti. Původně jsem si myslela, že je to jistě normální, vždyť ho mám ráda, tak je přece běžné mít o něj strach, ale…

Ale běžné to vůbec není. Je přece fajn vědět, že je vše v pořádku, že je o něj postaráno, že se vrátí. Nemusím se přece takto trápit, strachovat se a nespat. Vždyť si takto jenom ubližuji a ubližuji i svému blízkému, neboť i on se pak cítí špatně, protože když vidí, že mám strach, když někam odchází, tak i on se necítí dobře a doslova ho to pak nikam nepouští. A to není správné.

No a právě díky uvědomění, co tenkrát prababička prožívala, když praděda odešel do války, že měla o něj strach a nakonec se domů nevrátil, tak tyto zážitky se promítaly i do mého současného života. Změnila jsem to. Pochopila jsem celou situaci a prožila si, že mne se to přeci již netýká, nemusím se strachovat, protože se můj „muž“ v pořádku vrátí. Přestala jsem s tím. Opravdu. Za několik dní mi to bylo i ukázáno. Štěpík odjel na čtyři dny pracovně pryč a když mi to oznamoval, tak jsem jen v KLIDU řekla, tak jo :)

Je to úžasně osvobozující a SUPER…

Má to smysl, ulehčíme si svůj život, přestaneme se trápit, kde nemusíme, a máme se skvěle.

Zkuste to i Vy.

Adéla